Jak jsem se stal skůtrařem... na stará kolena. Díl I.

V roce 1988 jsem si poprvé sedl na motorku. Ona to motorka tak úplně nebyla, spíš maloobjemový řvoun, jehož pilot měl ambice Mika Duhana. Tehdy jsme toho jako děti a mládež měli tak nějak všichni stejně.

     Jen děti politicky správně zařazených rodičů a rodičů/invalidních důchodců pracujících ve valutovém a zábavním průmyslu měly jaksi širší možnosti. Kamarád ze třídy Milda měl z našeho pohledu neuvěřitelné štěstí, že jeho tatínek nemusel chodit každý den do práce, jezdil italským Fiatem a maminka po nocích nebývala doma. Tohle jsme mu fakt záviděli, neboť měl  bejvák pravidelně sám pro sebe a k tomu  video a velkou barevnou televizi, ve které pravidelně Rambo a Chuck Norris drtili komouše po stovkách každou dávkou ze samopalu za libého překladu amerikanisty Ondřeje Hejmy.

     Tak tenhle Milda dostal k 15. narozeninám Simsona. Já se na motorku přijel podívat ze sedla liberty po příbuzném a hned mi bylo jasné, že polozávodní kolo se třemi kolečky a přehazkou nemůže východoněmeckému zázraku se třemi a půl koni a šedesátkou ve stropu konkurovat. Ale Milda byl kámoš a tak jsme zajeli na parkoviště a motorka se začala půjčovat. Došla řada na mě. Jels na tom někdy? Jasně, nejsem debil. Hmm, tady to mačkal, potom tady, to nemůže být těžký, otočím rukojetí a jedu, brnkačka. Rozjezd byl famózní, zátah 49cm3 byl oproti síle mých nohou přenášených na šlapky liberty skutečně monstrózní  a nečekaný, což se projevilo téměř okamžitým smykem doprovázeným nepochopitelným namotáním pravé nohy mezi zadní pneumatiku a horní blatník, přičemž se rozdováděná guma ubrzdila o mé stehno. Následky mi vydržely až do dalšího roku, taková jelita a strupy po spálené kůži jen tak někdo neměl.

     Simson to přežil a já taky. Jen ty vzpomínky mi vydržely dost dlouho. Minulý rok mě brácha s kamarády ukecal, abych si půjčil podobného fichtla a jel s nimi objet Vysoké Tatry. Jel jsem v helmě alá otevřený kokos a s výrazem naprostého štěstí vyrazil na dvoustopou cestu do neznáma.